Po Londýně přišlo Rio. A Jaroslav Kulhavý má zase medaili
Vyhrál všechno, co mohl. Už ve svých dvaceti sedmi letech mohl opustit horská kola s vědomím, že dokázal věci, které nezvládl nikdo jiný. Zůstal. Biker Jaroslav Kulhavý vyhrál všechno, co mohl a zůstal kvůli olympiádě v Riu de Janeiro. A i když olympijské zlato neobhájil a vybojoval stříbro, je příběh vytáhlého cyklisty více než inspirativní.
Byl juniorským mistrem Evropy i světa. Dostal se do italského týmu Siemens, jenže tam vyhasl. Nefungovalo to. Spousta lidí ho odepsala, ale našli se dva, kteří speciálně pro něj postavili tým – Ivan Sova a Jaroslav Žitný. Nebýt jejich odvážného kroku, nebylo by nic dalšího.
Kulhavý to v sobě všechno měl, jen potřeboval pohodu a klid, aby to mohl ukázat. Zázemí a techniku, na kterou se mohl spolehnout. Lidi kolem sebe, kteří mu věřili. Zní to jako pohádka, ale v sezoně 2010 se v Česku poprvé dělal mountainbiking té nejvyšší světové úrovně. Kulhavý měl v tehdejším týmu Rubena Birell Specialized takové zázemí a podmínky, že česká vycházející hvězdička už nemusela znovu za každou cenu pokukovat po zahraničních stájích a místo toho si dál užívala rodinného prostředí.
V roce 2010 začal sklízet pořádnou úrodu. Co závod v Česku, to vítězství! Co závod Světového poháru, to umístění mezi nejlepšími třemi! Kulhavý je najednou mistr Evropy, druhý muž mistrovství světa v kanadském Mont St. Anne, třetí ve štafetě z téhož místa a také bronzový v celkovém pořadí elitního Světového poháru! Až pak se vydal přímo do amerického továrního týmu Specialized.
Rok 2010 patří do kroniky domácího i světového cross-country. Česká vlajka se začala stávat běžnou součástí ceremoniálů na těch největších závodech sezony. A to všechno pouhé dva roky před olympiádou v Londýně. Kulhavý poprvé zahrozil a připomenul, že v době konání londýnských Her by na tom nemusel být špatně. Začal se řadit do stále se zužující skupinky favoritů – ostatní se pyšnili zkušenostmi, on výkony.
Jaký byl recept Jardy Kulhavého? Prostě full gas – na plný plyn.
V sezoně 2011 to začalo ve slovenských Dohňanech, jen pár kilometrů za hranicemi. Právě tam Kulhavý obhájil evropské zlato. Suverénně. Stejným způsobem si průběžně počínal i ve Světovém poháru. Pokud ještě dva roky zpátky zněla otázka, o kolik dokáže český biker stahovat náskok těch nejlepších, teď je to přesně naopak. S jak velkou rezervou dokáže dojíždět do cíle? A mistrovství světa? Byl to tehdy závod, při kterém měli přihlížející husinu a nebylo to jen nepříznivým a chladným počasím. Kulhavý bok po boku s konkurentem Ninem Schurterem, ostatní odpadli. Pak se psychicky zlomil i Švýcar a Kulhavý si mohl už sám poodjet pro zlato určené mistrovi světa v cross-country.
Jejich vzájemné soupeření je od té doby přímo epické!
Nejdříve olympijský závod v Londýně. A mladý Švýcar byl opět ten, kterému v samotném závěru explodovaly nohy, Kulhavý prostě vydržel zběsilé tempo o něco déle. A tak se do Ústí nad Orlicí stěhoval další dres – ten olympijský.
Následně odmítl nabídky od silničářských týmů a rozhodl se vydržet další čtyřletý cyklus, až do Ria. Zdálo se to tak strašně daleko...
„Nechci být otrokem olympijského závodu, nechci, aby mě teď šest měsíců budila olympiáda ze spaní. Je to prostě jen jeden den, kdy se člověk může blbě probudit a závod nemusí vyjít. I tak to beru. Proto se nechci upínat k tomu, že neexistuje nic jiného než zlato nebo jiná medaile,“ vyprávěl Kulhavý.
Nebyly to dobré měsíce. Kulhavý se pral se zraněními i nedůvěrou, už nedokázal dominovat. Ale stejně tak se vsázelo na to, že jestli se někdo umí připravit na konkrétní závod, je to právě on. V Riu to potvrdil a jeho stříbrná olympijská medaile má hodnotu zlata.
Jaroslav Kulhavý ukázal, že i v Česku se dá dělat mountainbiking té nejvyšší úrovně. A není k tomu nezbytné mít zázemí top světových stájí – aspoň v začátku. Stačí chuť jezdit na kole.
Pokud ji mají i vaše děti, najděte si nejbližší cyklistický oddíl.
