​1. díl: Raná specializace nemusí vadit

Antonín Plachý je bývalý fotbalista, záložník. Zahrál si v 90. letech i za Spartu. V současnosti působí jako vedoucí trenérsko-metodického úseku Fotbalové asociace ČR i jako člen vzdělávacího JIRA Panelu UEFA. Věnuje se této práci od roku 2004, a to nejen s fotbalovými trenéry. Dlouho i sám trénuje, aktuálně děti v oddílu Tempo Praha. Napsal společně s Luďkem Procházkou Učebnici pro fotbalové trenéry dětí (4 – 13 let). Naše téma je tzv. raná specializace u dětí.

HANÍK: „Teď se vedou časté debaty o tzv. rané specializaci. Bývá to odsuzovaný jev. Ovšem ti, kteří to kritizují, často nevědí, co to vlastně znamená. A zaznívá to bohužel i z úst různých lidí nebo institucí zabývajících se pohybem či zdravím. Jde snad o to, že se děti již třeba v šesti letech pravidelně věnují vybranému sportu? Nebo snad malování, hudbě nebo počítačům? Co si o tom myslíš?“
PLACHÝ: „Odpovím ti otázkou. Co si myslíš ty? Vadí opravdu, když nějaké dítě chodí v šesti letech dvakrát v týdnu třeba na fotbal?“
HANÍK: „Asi tady není na místě otázka, jestli to vadí, nebo nevadí, ale jestli je právě tímto míněna raná specializace.“
PLACHÝ: „No vidíš, ale někteří lidé to tak vnímají.“
HANÍK: „Aha. Já to tedy za ranou specializaci nepokládám. Přesněji řečeno to nepokládám za něco negativního. A říkejme tomu klidně raná specializace. Poněvadž raná specializace může mít buď pozitivní, nebo negativní průběh. A o to jde.“
PLACHÝ: „Souhlasím. Pokud sportuje dítě v oddílu, který má sestaven rozvojový plán dětí, v němž je třetina hra, třetina dovednosti zábavnou formou a třetina všeobecný pohybový rozvoj, dalo by se mluvit o vyváženém ideálu klubu. A v tom případě i o pozitivní rané specializaci.“
HANÍK: „To ale přece zdaleka nestačí. Jestliže se má dítě hýbat každý den minimálně hodinu, mělo by další dny mít jinou pohybovou aktivitu. Nemyslíš?“
PLACHÝ: „Ideálně takovou, která bude kopání nohama vyvažovat.“

Pestrost je základ

HANÍK: „Vy kopete nohama, v jiných sportech hrajeme rukama, o to nejde. Ale ty asi myslíš vyvažovat jednostrannost vlastního sportu nebo vlastně jednostrannost rané specializace.“
PLACHÝ: „Přesně tak, vyváženost zájmů. Třeba jeden den s rodiči v bazénu, druhý den s kamarády venku, a další dva dny třeba kroužek karate. Když to doplníme školním tělocvikem, kde by se dítě mělo přeci jen také nějak hýbat, dalo by se říci, že to stačí.“
HANÍK: „Jenže co když máme náruživé dítě, které chce chodit třikrát týdně nebo i víckrát na fotbal nebo basket?“
PLACHÝ: „Vlastně to také není problém, když je dobře nastavený program v klubu. Myslím ve výše uvedených poměrech, ale to jsme nemluvili o utkáních o víkendech.“
HANÍK: „My ve volejbalu hrajeme od šesti let zápasy…“
PLACHÝ: „Pokud začneme s dítětem hrát od 6 -7 let víkend co víkend utkání, pak se může snadno stát, že až přijde puberta, dítě to přestane bavit a ve 12 letech začne hledat jiný sport.“
HANÍK: „To přeci z hlediska vývoje dítěte také nevadí. Pokud byl program dobře nastaven, jak jsi prve říkal, nic se nestalo a dítě si přesedlá na jiného koníčka. Můžeme si to tedy vyložit tak, že má raná specializace i výhody?“
PLACHÝ: „Vlastně ano. Spousta trenérů, kteří už mají něco s dětmi odtrénováno, ti dokonce řekne, že pokud nezačne dítě v raném věku hrát hru, aby se naučilo ji vnímat, a pokud nezačne pilovat dovednosti, jeho šance být úspěšné tím rapidně klesají.“
HANÍK: „Tak to já jsem jeden z nich. Protože problém není, že dítě brzy začne, něco náruživě provádí a driluje dovednosti. Pokud bych použil lékařský termín, pak patologické je až to, když drilování dovedností není bohatě kompenzováno zábavou. Všichni papouškují, že si děti mají hlavně hrát, ale to přeci neznamená, že se nemají nenápadně učit i drilovat dovednosti. Hra jako výhradní aktivita má své opodstatnění do 6 - 7 let. Pak už se hra musí nenápadně doplňovat drilováním.“

Obsadit všechny víkendy. Ano nebo ne?

PLACHÝ: „Raně specializované dítě má šanci vykonat tisíce pokusů, které v zábavné formě postupně přináší kvalitu, a tou zábavností i dobrou emoční vazbu. Proto chce hrát a trénovat. Zvyšuje počty pokusů a orientaci ve hře, stoupá jeho kvalita a tím jeho sebedůvěra. Dítě si věří, že se mu povede střela, klička či přihrávka, a pokud není sráženo za chyby, nebere nepovedené pokusy jako tragédii, vlastně je ani neřeší.“
HANÍK: „Teď jsi to trefil, protože o to právě jde. Přenesme zkušenost našeho mládí. Při fotbálku nebo bendy hokeji nám nikdo neotloukal o hlavu chyby. Ony totiž ty chyby bolely samy o sobě. Navíc skrz chyby a úspěšné pokusy docházelo k tolik důležitému sebezdokonalování či samoučení. Odborně se tomu říká implicitní učení.“
PLACHÝ: „No jasně. Postupně směřuje ke správným a efektivním provedením, která se automatizují, a pozornost dítěte se může přesouvat na to, co nedovedné děti nemohou ani postřehnout.“
HANÍK: „Nedovedné? Myslíš nezacvičené?“
PLACHÝ: „Skoro. Děti s menší dovedností ovládat míč i horší orientací ve hře. Zatímco zacvičené děti třeba vědí, kde je jejich spoluhráč, ještě dříve, než k nim doletí míč. Pokud začaly v šesti letech s jedním spoluhráčem ve hře 2 na 2, pak jsou schopny v 10 letech zvládnout vnímat míč, volný prostor, nejbližší soupeře a spoluhráče a hrát kvalitně třeba 5 na 5.“
HANÍK: „A zde ses dostal k důležitému bodu. Promiň, že ještě jednou vytahuji odborný termín ´implicitní´. Když říkáš, že takový hráč dokáže přesouvat pozornost a ví, kde je jeho spoluhráč, je to výsledkem implicitního vnímání a ukládání informací do mozkově-herní databanky (implicitní paměti) a využití tohoto potenciálu, když to mladý hráč nejvíc potřebuje, tedy když řeší situace na hřišti.“
PLACHÝ: „Promiň, ta tvoje cizí slova… Nešlo by slovo implicitní vysvětlit jednodušším způsobem?“
HANÍK: „Implicitní znamená skrytý nebo nezáměrný. Když jsi hrál fotbal na plácku, nechtěl ses přece něco učit, ale užít si fotbal. A při tom, jak jsi prožíval slastnou emoci ze hry, tvůj mozek ukládal, aniž bys to chtěl nebo aniž by sis to uvědomoval (implicitně), veledůležité informace a udělal z nich automat, který funguje nezávisle na tvém chtění. Jsou to nejen automatické pohyby, ale i automatická rozhodnutí a automatické reakce.“
PLACHÝ: „Dobře, vraťme se na hřiště. Musím zmínit ještě jednu věc. Je třeba hledět i do budoucna. Pokud chceme, aby dítě hra, ať už je to můj fotbal nebo jiný sport, bavila i v 18 letech, nesmíme mu obsadit všechny víkendy turnaji a zápasy. Je třeba jet na výlet na kola, na hory, za babičkou nebo na vodu. Čili pokud jsou tam opravdu pravidelně další aktivity, dítě bruslí, plave, maluje, a ještě třeba hraje na hudební nástroj, tak už se nedá mluvit o specializaci. Fotbal je prostě jeho nejoblíbenější a často provozovaný koníček.“
HANÍK: „Já myslím, že teď jsi řekl hrozně důležitou věc. Jde o intenzivního koníčka, čili klidně o ranou specializaci, ale s pozitivním dopadem. Ale to snad trenéři chápou. Nebo ne?“
PLACHÝ: „To by ses možná divil. Trenéři, kteří brání těmto aktivitám, jsou přímo nebezpeční. A jsou tací…“
HANÍK: „A přitom stačí jen málo.“
PLACHÝ: „Ano. Dát rodičům dlouhodobý plán, kdy jsou zápasy a kdy jsou volné víkendy, aby mohli s několikaměsíčním předstihem vše naplánovat. Řešit nominace na turnaje dva dny před ním, je prostě špatná práce. Trenéři se pak diví, že se jim někdo omlouvá na poslední chvíli.“

Pokračování rozhovoru najdete ZDE.

Partner Partner

Sport v okolí, společný projekt Sazky a Českého olympijského výboru, pomáhá veřejnosti najít co nejsnazší cestu ke sportu.

Kalendář sportovních akcí a největší veřejná databáze sportovních klubů doplněná o užitečné a zajímavé informace, a to vše na jednom místě.

Partner Partner Partner Partner Partner