Konec výmluvám! U dětí je zaženete hravostí a pestrostí aktivit
Bolí mě břicho, mám rýmu, chci za maminkou. Výmluvy, se kterými se trenéři, učitelé tělesné výchovy či rodiče pravidelně setkávají. Ačkoliv se trenéři shodují, že v mladších kategoriích nejsou tak časté, u starších dětí už se vyskytují v míře větší. Jak proti nim úspěšně bojovat?
Jednou z nejčastějších výmluv jsou zdravotní obtíže. Zároveň se proti této zámince bojuje nejobtížněji. „Nemáte moc šancí s tím něco udělat. Spíš je to práce trenérů, aby udělali takové prostředí, kam by děti rády chodily a výmluvy nepotřebovaly. Hlavní je zábava. Devadesát devět procent dětí chodí sportovat kvůli dobré partě a chtějí se při sportu bavit a zablbnout si,“ popisuje trenér Michal Eisenkolb. „Základ je udělat jim dobrou atmosféru, pohodu a na to navazovat tréninkovými jednotkami. Cvičení by mělo obsahovat spoustu her a zábavy. Je to dobré i pro trenéra, protože když tam jeho svěřenci chodí rádi, může si potom dovolit dát jim trošičku víc zabrat a oni to neberou jako újmu,“ dodává.
„Jednou z variant je i to, že si s dítětem chvíli hrajeme a soutěžíme a dostaneme ho do stavu, kdy na výmluvu ihned zapomene,“ říká trenérka U6 a U7 v klubu 1.FC Slovácko Eva Kristýnová. Toto tvrzení podporuje i Antonín Barák z projektu Trenéři ve škole: „Dám příklad. Na lavičce sedí dvě holčičky – druhačky, kterým je sedm let. Necvičí, protože jedna dobrala antibiotika a druhá má rýmu. Tak jim řeknu, ať koukají a klidně se k nám přidají, když budou chtít. Do pěti minut cvičí obě a na výmluvu zapomenou. Protože se jim to líbí a chtějí být v kolektivu s ostatními. Záleží tedy hlavně na nás dospělých, jak hodiny připravíme.“
Neopomíjet individuální přístup
Vždy je však nutné myslet na odlišné osobnosti a různé potřeby jednotlivých dětí, kterým by se měl trenér přizpůsobit. „Na každého platí něco jiného. Někdy je důležitá pochvala, mnohdy se musí přitvrdit a dítěti ukázat mantinely, ve kterých se může pohybovat,“ komentuje Kristýnová.
Některé děti v sobě předpoklad stát se sportovcem nemají, přesto je ale důležité, aby se také hýbaly. Existuje několik způsobů, jak je do cvičení vhodně zapojit a eliminovat tak prostor pro možné výmluvy. „Během hry má každý nějakou roli. Například u sportovních piškvorek je někdo rychlý a běhavý, a pak tam může být člověk, který nechce tolik sportovat, ale zase je přemýšlivý a vytváří řady, které jsou důležité. A už ho máte ve hře. Nebo z takového člověka můžete udělat organizátora hry,“ popisuje možnosti Eisenkolb.
„Musíme působit na emoce. Malé děti to mají jednoduché. Buď je aktivita baví, nebo nebaví. Buď je člověk zaujme, nebo nezaujme. Když si trenéra oblíbí i děti, které mají nadváhu, nebo ploché nohy, je to výhra. Nikdo se jim nesměje a cvičení je pro ně hravé, a ne tolik konfrontační či založené na nějakém výkonu,“ přidává Barák.
Vše začíná doma
Výmluvám se dá i předcházet. V tomto ohledu mají největší moc v rukou rodiče. „Když rodina nenásilným způsobem ukazuje, co všechno je ve sportu možné, tak se vytváří láska k pohybu a děti mají motivaci samy o sobě. Není to o tom, že by měly dosahovat nějakých výsledků, ale o tom, že jdou samy rády ven,“ vysvětluje Eisenkolb. „Do školy i kroužků rodiče děti vozí. Sportování se smrsklo na organizované injekce a samovolné aktivity téměř vyčpěly. Jedna věc je osvěta přes rodiče a druhá vstoupit do školního prostředí,“ uzavírá Barák.
