Olympijský šampion Valenta: Tlak by neměl vycházet od rodičů. Sám sebou si ale nejsem jistý
S oblibou o sobě říkával, že je největší lenoch mezi freestylisty. „Ale opak byl pravdou,“ směje se Aleš Valenta, olympijský vítěz v akrobatickém lyžování ze Salt Lake City 2002. „Byl jsem vždycky vůči sobě strašně zodpovědný. Trenéři mě nemuseli nějak zásadně nutit do tréninku. Navíc ve věku, když už víte, co s tím tělem dělat, vás stejně nikdo nedonutí.“
Kterými sporty jste si vlastně prošel, než jste skončil u trojitých salt s pěti vruty?
Jako malý jsem dělal gymnastiku a všechno mě na ní bavilo. Nikdy mě nemuseli trenéři do ničeho nutit. Automaticky jsem tam byl a fungovalo to. Potom jsem se chvíli věnoval atletice, ani tam jsem se neschovával. V tomhle smyslu jsem byl dobrý svěřenec. Trenéři mě nemuseli zásadně popohánět k tomu, abych si dal zabrat. (smích)
Opravdu nikdy?
Později v dospělosti se při těžkém tréninku člověk dostane do té fáze, kdy už nemůže. Tak to mi pak trenér nějakou tu ťafku dal, aby mě podpořil, a to je dobře. Od určitého věku je trenér spíš taková psychická podpora, měl by umět svěřence povzbudit, aby se dokázal dostat za svou komfortní zónu.
Cestou všestrannosti
Mluvíte o věku. Teď se hodně diskutuje o tom, jak by se měli oceňovat malí závodníci. Jestli všichni nebo tradičně první tři…
Při závodech a turnajích nevidím problém v tom, že jsou oceňovaní jen první tři a zbytek ne. Takhle to prostě je. Myslím si, že v tomhle dítě nijak netrpí. Podle mě zásadní je, aby ten tlak nevycházel od rodičů. Aby rodiče neměli silný apel na to, že dítě musí být úspěšné, že musí vyhrávat. Je zápas, turnaj, závod a pak jde domů a tam dělá jiné aktivity – baví se, žije a funguje jako dítě. Ale častokrát je obrovská ambice v nás rodičích.
Takže jste spíš pro tu klasiku.
Neřešil bych, jestli první tři něco dostávají a ti druzí ne, protože to může fungovat i obráceně. Ti, co vyhrají, zase nechápou, proč i ti ostatní dostali to samé, když nevyhráli. Taky jim to přijde nefér. V téhle rovině bych to opravdu nechal být. Podle mě je ta všeobecná rovina správná. Děti by měly dělat více sportů, neměly by se v útlém věku specializovat pouze na jeden a neměl by tam být ten apel, aby byly v deseti jedenácti letech šampioni.
A vy to coby rodič umíte?
Mám už skoro dospělé děti, takže už to naštěstí dělat nemusím. Ale když byly malé, bylo to těžké, protože já jsem soutěživý typ. Snažíte se jim předat nejvíc, co můžete. Denisovi, který hrál hokej, jsem nějaké rady dával, ale pokoušel jsem se to nechat na turnaji. Zároveň bych nechtěl plivat na rodiče, kteří jsou příliš ambiciózní a tlačí své děti k výkonu. Sám si totiž nejsem jistý, jestli jsem na té dlouhé cestě výchovy dětí neuděl chybu. Myslím si ale, že není na škodu připomínat rodičům, aby se více kontrolovali. Musíme to pro děti udělat.
Připomeňte si triumf Aleše Valenty ze Salt Lake City 2002...
