POD KŮŽI s hráčem NBA Welschem o tom, jak zraňující mohou být slova trenérů i rodičů
Mohou být milosrdná i zraňující. A jsou to právě slova, která vám mnohdy uštědří direkt rovnou na solar. Z něj se buď oklepete a vstanete silnější, nebo vás nelítostně „zadupe“ do země. „Jedna z mých živých vzpomínek stále je, jak na mě táta a zároveň můj první trenér při zápase křičel a nutil mě do hry takovým způsobem, že jsem se na hřišti rozbrečel,“ vzpomíná Jiří Welsch, který později v zámořské NBA odehrál čtyři sezony.
Jak důležitá je podle vás role trenéra v kolektivním sportu?
Obrovsky, na to neexistuje jiná odpověď. Trenér musí znát nejen technické aspekty toho daného sportu, ale musí být i dobrý psycholog a umět pracovat s lidmi. Konkrétně Ronen Ginzburg (kouč českých basketbalistů) je v tomhle hodně silný. Dokáže rozpoznat lidi a dát je ve správný čas na správné místo tak, aby byli úspěšní.
Ale jak to dělá? Ví, na koho co platí?
Trenér je vlastně svým způsobem herec, který umí pracovat s emocemi. Ví, v který moment přitlačit, a v který naopak pohladit, uklidnit. A to nejen na základě toho, jak to momentálně cítí, ale také jaká je aktuální situace v týmu.
Co platilo na vás?
Vždycky bič. (smích) Nejsem líný člověk, ani jsem nebyl nikdy líný hráč, ale někdy jsem měl takové tendence nechávat dělat všechny ostatní kolem. Táta, který byl i můj první trenér, a který mě ke sportu přivedl, na mě spíš uplatňoval bič než cukr. A asi to na mě fungovalo.
Neprohrát sám se sebou
Jak to v praxi vypadalo?
Byl na mě přísnější než na ostatní. Vzpomínám si na moment, kdy jsem už hrál v Pardubicích, ale ještě jsem se vracel zpátky do Holic, kde jsem s basketbalem začínal. V jednom zápase na mě táta tlačil, křičel a nutil mě do té hry takovým způsobem, že jsem se na hřišti rozbrečel. Je to jedna z mých nejsilnější vzpomínek. Což nevím, jestli je dobře nebo špatně. Jsem na hřišti, dribluju a tečou mi slzy po tváři. Tu situaci jsem neustál.
Neměl jste chuť s tím seknout?
Několikrát během kariéry jsem měl takové pokušení. Nebo spíš myšlenky, jestli to vlastně všechno stojí za to. Ale v tomhle si myslím, že jsem docela bojovník. Vždycky jsem nakonec měl chuť a vůli se s tím poprat. Nechtěl jsem prohrát sám před sebou.
Vzpomenete si na nejlepší radu, kterou jste kdy od trenéra dostal?
Je hodně specifická: dobří hráči umějí hrát s míčem, skvělí hráči umějí hrát i bez míče. Tím jsem se snažil řídit.
A prohra, která vás posunula dál?
Byl to moment, který mě hodně definoval. Na mistrovství světa do 20 let v Makedonii jsme tehdy přijeli s dobrým týmem, který měl šanci uspět. V přípravě jsme porazili spoustu mužstev, se kterými jsme ale bohužel na šampionátu prohráli. Skončili jsme poslední. V závěrečném zápase právě o to poslední místo s domácí Makedonií, která byla absolutně strašná, jsme taky padli. Pamatuju si, že jsem pak seděl v šatně a cítil jsem obrovskou vnitřní bolest. Hlavu jsem měl zabořenou v ručníku a sám sobě jsem si opakoval, že od tohodle okamžiku budu vždycky tak tvrdě trénovat, abych tenhle pocit už nikdy nezažil.
