Pozor na trenéry se stopkami v ruce!
Najít rovnováhu mezi radostí ze sportu a snahou o výsledky. Taková je rada Evy Vrabcové Nývltové, která opustila po třech olympiádách svět běžeckého lyžování a svoje štěstí našla mezi maratonci.
Dá se něco namítnout proti tomu, že běh je pro dítě nejpřirozenější pohyb?
Rozhodně je nejvhodnější. Když si vzpomenu na svoje dětství a mládí, všechna odpoledne jsme lítali venku a hráli různé honičky. Neřešili jsme, jestli běžíme na čas nebo v lese po dané trase. Pořád jsme se hýbali. Běh je naprostá přirozenost, základ, který by mělo zvládnout každé dítě.
Jak obtížné je ale zvládnutí správné běžecké techniky?
O tom jsem nikdy nepřemýšlela, protože, i když jsem s mojí pohybovou koordinací tak trochu sportovní střevo, běh nikdy nepředstavoval problém. Ptá se mě řada lidí, kde jsem se naučila tak stylově atleticky běhat, ale přišlo to samo víceméně přirozeně. Asi to pramení právě z období dětství, kdy jsem pořád běhala. Dnes ale vidím, že ta výuka a vedení jsou u dětí nutné, neumějí to. Tam bych doporučila klasickou atletickou abecedu.
Kdy se začít organizovaně hýbat?
Klidně už od tří let. Jakýkoliv pohybový kroužek, opravdu jakýkoliv. Základem je všeobecná pohybová průprava, trenér už pozná, co dítě baví a v čem je dobré.
A jak dětem sport neznechutit?
Prvním varovným signálem samozřejmě je, že ho to nebaví a nechce na tréninky chodit. A pak pozor na trenéry, kteří už u pětiletých dětí drží v ruce stopky a bedlivě je sledují. Stejně tak pozor na nátlak ze závodů. Psychická odolnost je určitě také třeba, ale dítě se musí v první řadě těšit.
V jakém věku je už třeba držet v ruce stopky?
To je ta druhá stránka. Pokud není dítě v deseti dvanácti letech dobré, jenom těžko se bude dál prosazovat a určitě nebude považované za nadějné. Proto se musí najít rovnováha mezi oběma pohledy – mezi výsledky a radostí z pohybu.
