​Psychoterapeut Studnička o výchově a tréninku dětí: Žijeme v zženštilé době, ale není to chyba žen

Jako byste našlapovali po žhavých uhlících nebo kličkovali v minovém poli. Jeho názory v dnešní společnosti mnohdy narážejí na vzedmutou vlnu tsunami. Psychoterapeut Milan Studnička, který se mimo jiné zabývá odlišnostmi v trénování děvčat a chlapců, vás minimálně donutí se zamyslet. „Je to vlastně hrozně jednoduché,“ povídal na trenérské konferenci Mosty, když vysvětloval, co děti potřebují, aby byly šťastné a spokojené.

Zdroj: ČOV/Markéta Navrátilová

Kluci a holky mají rozdílné potřeby, že?
Kluci v sobě mají rivalitu, chtějí soupeřit - je to jejich nástroj, jak nastavit mužskou hierarchii. V momentě, kdy prokáže dovednosti, má své místo ve společnosti dané. Rivalitu potřebuje k tomu, aby se z prohry nesložil a měl znovu motivaci vyhrávat.

A ty holčičky?
V přírodních národech mají ženy hierarchii postavenou podle stáří. Tím pádem nepotřebujou rivalitu, nepotřebujou se porovnávat, nepotřebujou soutěžit, není totiž o co. Když holčičky trénujeme, naučí se soupeřit, ale není jim to biologicky dané. Proto bývá při prohře emoční rozladění větší. Může jim více ublížit, když je honíme do výkonu, nebo někoho porazit.

V čem trenéři nejčastěji chybují?
U dívek jednoznačně v momentě, když jednu vyzdvihujeme před ostatními. Nikdy to nedělá dobrotu. Jednak to u ní vytváří o to větší tlak na výkon a bude frustrovaná, když se jí náhodou nedaří, a druhak jí ty ostatní budou závidět, začnou se pomlouvat, naruší se vztah v kolektivu. U chlapců je to naopak. Když pochválím jednoho před ostatními, zvyšuje to motivaci celé skupiny.

Spratek jako parťák

Jak tedy můžeme chybovat u kluka?
Pokud ho penalizuju za chyby, seřvu ho, nebo ponížím. Je jasné, že musím nastavit hranice, srovnat ho, když je potřeba. Neměl bych ho ale trestat za chyby při tréninu, v závodě nebo zápase. A důležité je oceňovat přístup – ne, že dal tři góly, ale že makal a bojoval do poslední chvíle.

Říkáte, že kluci potřebují „boj“. Ale co když zároveň překračují naše hranice. Jak se to dá vybalancovat?
Když zlobí, klidně je můžu sprdnout, to vůbec nevadí. Normálně je okřiknu: nechte už toho – tady a teď křičím, a tady a teď jsem úplně v pohodě. Dítě vnímá, že trenér jenom nastavil hranice. Pozná, když křičím jen proto, abych vybil své emoce. Tím mu samozřejmě ubližuju.

Ale co když neposlechne?
Potom se můžu pobavit s rodiči. Pokud nevnímá trenéra jako přirozenou autoritu, v týmu nebude.

Mají rodiče tu páku?
Problém je v tom, že děti bývají odrazem rodičů. Když nějaké neuznává autority, je to vždycky daň za to, čím si prošlo před tím.

Někteří trenéři ale takzvané „spratky“ vyhledávají?
Záleží, co si pod tím představujete a v jaké míře se takový „spratek“ projevuje. Stačí s nimi umět pracovat. Když kluci zažijou uznání a začnou trenérovi důvěřovat, může z toho spratka vytvořit skvělého hráče, sportovce a vůbec člověka. Spratky jsou proto, že nezažili uznání od těch důležitých lidí a museli se začít vymezovat. Přitom to může být bezvadný parťák.

Co musí trenér udělat, aby získal důvěru?
Mít konzistentní chování, udržet si nadhled. Nesmí být na něm vidět, že podléhá svým emocím, umí uznat chybu a klidně říct: kluci včera to bylo z mé strany špatně. Ale nekňourat u toho. I tohle je důležité.

Hlavně nekňourat

Nekňourat, co to znamená?
Mám dojem, že žijeme v hodně zženštilé společnosti. Ženy mi často říkají, že si neváží svých mužů, že se o ně nemůžou opřít. A o tom to je: udělám chybu, uznám chybu, ale proč bych se z toho měl bortit?

Mají to v rukou rodiče?
Ano, protože velmi často v rodině chybí táta ve smyslu, že by byl aktivní. Tatínkové tam většinou jsou, ale někde doma. Čas strávený s tátou, nadhled, pohoda, legrace...to jsou věci, které obvykle chybí. Maminky jsou na výchovu samy, pak často penalizujou. Obecně rodiče často trestají a vydávají mraky povelů. Nemají přitom na děti čas a nezajímají se o jejich pocity.

Táta hraje klíčovou roli?
Pro holčičku je autorita maminka i tatínek. Pro kluky je autorita jen táta. Když chce být maminka autoritou, může klukovi ublížit. Proto je strašně důležitá součinnost rodičů, táta by měl nastavovat hranice a maminka by měla být laskavá. Když tam není táta jako táta, nastávají problémy s dětmi. Není to chyba žen. Je to chyba systému, ve kterém žijeme.

Mluvíte i o tom, že bychom měli správně chválit...
Jde o to, abychom pojmenovávali konkrétno: tedy co se odehrálo, popsat co se stalo. Třeba: „Honzíku bylo super, jak jsi běžel a tady jsi našel Martínka a přihrál jsi mu. Takhle jsem to po vás chtěl.“ Je to vlastně strašně jednoduché. Problém je, když je tam takové to: „Jooo ty jsi borec!“ Dáváme jim nálepky, ale nepojmenujeme činnost, kterou dělají dobře. Víc bychom se měli zaměřit na to, jak se snaží, než na vlastní provedení. Největší pochvala je zájem.

Přestanou se tak děti bát chyb?
Chyba je dar – díky ní víš, co můžeš udělat jinak. Buď se mi daří, nebo získávám zkušenosti. Strach blokuje kreativitu a vytváří napětí. Na pozadí pak vzniká odpor a nechuť. Taky blokuje úsudek a správné vyhodnocení situace.

Jakou radu byste dal trenérům?
Když koučujou zápas, aby si představovali, že děti vidí poprvé v životě. Aby si výsledek svých svěřenců nespojovali se svou vlastní sebehodnotou. Potom by byli trenéři daleko klidnější na střídačkách.

A rada rodičům?
Aby milovali to, že jejich dítě sportuje, ne že je v tom dobré. Aby si užívali, že je na hřišti. Rodiče mnohdy vytvářejí ještě větší tlak než trenéři.