​S trenérem olympijských šampionů z Nagana: Nedrilujte a podpořte dětskou hravost a vykutálenost

Čas běží a život se mění. I hokejové prostředí v Česku se od dob zlaté generace Jágra, Straky, Ručinského či Reichla zásadně proměnilo. „Hodně záleží na tom, k čemu rodiče děti vedou. Jsou hráči, kteří si jdou za svou šancí, ale jsou i tací, kteří kolem sebe slyší jen peníze a peníze,“ říká Slavomír Lener, manažer rozvoje ledního hokeje, který v roce 1998 společně s Ivanem Hlinkou dovedl české hokejisty k olympijskému triumfu v Naganu.

Zdroj: Český hokej

„Jenže tihle hráči rychle zhasnou a ani v kabině nemají místo. Na druhou stranu tu ale taky je menší konkurence. Dřív měl každý klub v juniorce třeba sedm kluků s ambicemi dostat se do áčka, dneska mají sotva dva. A vy ty hráče potřebujete,“ vysvětluje muž s trenérskými zkušenostmi ze zámořské NHL. „Jedno ale platí pořád.“

A co to je?
Dělat všechno naplno kdykoliv a kdekoliv. Nikdy nevíš, kdo se na tebe dívá. (úsměv) Nemyslete si, ono to funguje, dostal jsem se díky tomu do NHL. Vedl jsem tréninky nároďáku a nevěděl jsem, že mě pozorují manažeři ze zámoří. Potom za mnou sami přišli a nabídli mi práci. Snažím se tuhle filosofii vštípit hráčům i trenérům – prostě dělat všechno poctivě, tak jak to člověk cítí.

Funguje to?
Možná jsem v tomhle trochu specifický. Když to teď vztáhneme na hokej, tak já chci věřit tomu, že každý hráč dělá hokej, protože ho miluje. A ne proto, že ho na něj rodiče dali. Vycházíte-li z nitra sebe sama, potom nemůžete nic šidit.

Někteří se přesto netají tím, že hrají pro peníze. Může se mezi elitu probojovat hráč, který do svého sportu není až tolik „zamilovaný“
Velmi zřídka. Dřív nebo později ho to semele a spálí. Když nemilujete to, co děláte, začnete při prvních překážkách hledat kličky, ústupky, jiné cesty. Nehraje v týmu první lajnu, jak si představuje, tak přestoupí do jiného. Nebo s tím nejsou spokojení rodiče a dávají dítě z klubu do klubu. Říkáme tomu kolečko. Dítě nakonec přestoupí na florbal nebo na jiný sport. Talent se ale projeví i tím, že je klučina vytrvalý a sám chce být lepší.

To ho posouvá, že?
Je prokázáno, že děti, které byly v deseti či dvanácti letech v takzvané druhé linii a nebyly vynikající, jsou právě ty, které se dostávají až na vrchol. Mezi šestnácti až dvaceti lety převálcujou „hvězdy“, které byly nejlepší v mladším věku. Svědčí to o té zarputilosti, pracovitosti. Přitom si v tu chvíli hráči neuvědomují, že pracují na tom, aby třeba jednou byli v NHL.

Učitelka jako skautka

Nekazí je pak skauti nebo agenti?
Skauti jsou skoro trenéři, jsou to vyhledávači talentů. Ti vůbec neříkají: dělej tohle jinak, než ti říkají v klubu. Oni jim dají šanci a v klubech s nimi pak pracují tak, aby se později uplatnili v NHL. Jen výjimečné talenty, jako jsou Crosby nebo třeba Pastrňák, vzali do NHL i když byli mladí. S hráči, kteří potřebují dozrát, pracují. Je dobře, když skaut a později trenér osobního rozvoje naváže dobrou spolupráci s trenérem hráče. Klub a skaut jdou stejnou cestou.

Pastrňák, Crosby... Co mají navíc?
Jednak jsou výjimeční od boha, mají v sobě tu zarputilost a jsou všestranní. Umí, na co sáhnou. Pastrňák přišel ze školy, hrál fotbal, tenis, hokej v nejrůznějších podobách. Přimotal se ke starším, sám od sebe. Je to v něm a dnes je megastar. I v létě ale denně bruslil a k tomu šel ještě buď na golf nebo tenis, fotbal či hokejbal. Tihle kluci jsou chytlaví na všechno, herní typy. Pastrňák dělá naplno i posilovnu, kterou úplně nemusí.

Prý býval hyperaktivní, zlobivé dítě...
Jen málo „hodných“ dětí to někam dotáhne. Úspěšné jsou ty, co měly ve škole důtky nebo i dvojky z chování. Jde ale o to, za co. Jsou to takoví ti neposedové, aktivní děti. Učitelkám třeba nesedí, že se o přestávkách honí. Nemluvím o dětech, které jsou zlé, ale o těch nabitých energií. Říkám trenérům: běžte do školky a zeptejte se učitelky. To je taková skautka. Ona přesně ví, které děti „zlobí“. Když mezi ně hodíte dva balony, tak pět si jich dál bude hrát s vláčky a s panenkami a dalších pět se bude rvát o ty dva míče. A to je ta chuť.

Platí tedy hodný hokejista, špatný hokejista?
Z devadesáti procent to platí. Jsou výjimky, vynikající hráči, kteří dělají všechno pro tým. Stmelují mužstvo. Musejí být ale třeba geniální na puku, pak jsou „zlí“ v tom, že jim ho nikdo nevezme. V osobních soubojích se jen těžko prosadí. I hodní hráči s velkým H mají mít prostor, ale mají to těžké.

Podpořit radost

Může se ještě zrodit zlatá hokejová generace?
Věřím, že ano. Vnímám, že i hokejový život plyne v takových vlnách. Jeden čas měli v Kanadě obrovský problém s juniorskými týmy a říkali mi: Co tam s nimi v té Evropě děláte? Wayne Gretzky se do toho tehdy obul a dokázali to změnit. Ve Švédku se jim jeden čas kluci nehlásili na hokej. Najednou přišla vlna a jsou nahoře. My jsme spadli dolu. Když se ale podíváte historicky na roky, kdy jsme dělali medaile, ty vlny tam vidíte.

Jenže už dlouho žádnou nemáme.
Je to kolem deseti let a ano, je to dlouhý propad, ale já věřím, že lepší časy přijdou. Musíme hráčům, kteří mají v sobě hravost, chytrost, vykutálenost a herní myšlení, umožnit, aby právě tohle dělali. A ne jen drilovat: tam smíš a tam ne.

Nejste tedy příznivcem drilování?
Vždyť si to představte! Děti hrajou minihokej a trenér jim říká: ty budeš hrát s tím a ty s tím. Jenže on nechce, radši bych hrál se spolužákem ze školy nebo se sousedem z baráku. Trenéři jim od začátku říkají - tohle musíš a tohle nesmíš. Dřív to tak nebylo, kluci chtěli spolu hrát a trenér je nechal. Podpořil tu jejich radost. Pokud si trenéři a kluby uvědomí, že není důležité ve 14 letech vyhrát titul mistra republiky, ale že je důležité, aby někdo z nich později přešel do áčka, budeme mít vyhráno.