​Skákal přes 230, teď učí: Učitel tělocviku se dnes musí hodně snažit děti nadchnout

Vyhrál slavnou Weltklasse a víc než desetiletí se na vrcholové úrovni věnoval atletice. Svatoslav Ton, úspěšný český výškař, se sportem ale neskončil ani po konci kariéry. A dal se na učitelování. Pět let působil na základní škole jako učitel tělocviku, nyní je už šestým rokem trenérem atletiky na sportovním gymnáziu v Brně. Rozdíl mezi základní a výběrovou školou je podle něj obrovský. Děti na ZŠ je prý mnohdy hodně obtížné pro sportování namotivovat

Jaké jsou tedy vaše hlavní poznatky z učitelování?
Když to řeknu jako klišé, musíte hodně hořet, abyste dnešní mládež zapálili. A často se stává, zejména mužům, že po několika letech palivo dochází. Musíte se strašně snažit děti nadchnout a ne vždy se to úplně daří. Vložené úsilí se vám málokdy vrátí. Ze začátku jsem investoval hodně sil, vymýšlel pro děti pořád něco nového, zakládal kroužky a podobně. Někdo se občas chytil, nějakou dobu to fungovalo, ale jak jsou děti starší a starší, tak odpadaly a nedařilo se mi je udržet. Na sportovním gymnáziu už jsou děti, které z 90 procent vědí, co chtějí dělat. A proto také téměř okamžitě vidíte výsledek své práce. Takže složitější, a možná i záslužnější, je učit na základce. Obdivuji tělocvikáře, kteří učí třicet let a jsou oblíbení, děti to baví, to je skvělé.

Co vlastně dnes obnáší profese tělocvikáře?
Nemůžu to srovnávat s dobou, kdy jsem vyrůstal. Existovaly osnovy, známky se dávaly čistě za nějaký výkon. Dnes je to úplně jiné, nicméně pořád je to tělocvik a za něco se známkuje. Ale ta kritéria jsou úplně jinde. U nás to bylo třeba: vyšplháš za čtyři vteřiny, máš jedničku, vyšplháš za pět vteřin, máš dvojku a tak dál a nikdo se s tím nepáral. Dnes má spousta učitelů hodnocení nastavené tak, že: snažíš se, máš jedničku, nesnažíš se, máš dvojku. Trojku z tělocviku dává málokdo. Ale je to hodně dané strukturou dnešní společnosti, vlivem jiných aktivit a tak dále.

Když zmiňujete jiné aktivity, dnes mají děti mobilní telefony, počítače. V tom se to asi taky hodně liší, že?
Přesně tak. Ten fenomén je tady už nějakých deset let. Když se za nás objevil první počítač, taky jsme ho chtěli, ale rozdíl v těch dobách je v tom, že my, když jsme přišli domů, hodili jsme tašku za dveře, řekli jsme mamce, že jdeme ven a jediné, co nám řekla: Do tmy ať jste zpátky. Vůbec neměla ponětí, kde jsme, že si hrajeme támhle na skládce a podobně, to už dneska absolutně nejde. Takže my, aniž bychom věděli, že děláme tělocvik, jsme všichni uměli výmyk, dělali jsme ho na klepači na koberce. Když se dnes podívám na zápočty z tělocviku na některých VŠ, tak jsou rovné tomu, co my jsme se učili na ZŠ, nebo jsme dělali samovolně venku. A dnes děti nemají. V lepším případě mají uvědomělé rodiče, kteří jim za drahé peníze platí kroužky gymnastiky, atletiky a nahrazují jim ten přirozený pohyb, který jsme měli my.

Je obtížné děti motivovat k tomu, aby se hýbaly, sportovaly?
Na základce v posledních ročnících často chodily děti s omluvenkami, aby nemusely cvičit. Já to ale na jednu stranu chápu, nemůžu motivovat do sportu někoho, kdo není talentovaný, můžu ho jenom motivovat, aby se snažil a pochopil, že to koresponduje se zdravým životním stylem a tak dál. Ale nemůžu po něm chtít výkony. Stejně jako když někdo není talentovaný na výtvarku, tak ho nebudu hodnotit za to, že neumí malovat, ale budu ho hodnotit za snahu. Ten princip je tam stejný.

Mění se v poslední době možnosti dětí sportovat a jejich přístup ke sportu?
Co se týče přístupu ve škole, je to hodně individuální a záleží to i na přístupu učitele. Pokud je schopen být dobrým kantorem, motivátorem, koučem, tak může dosahovat dobrých výsledků.

A co podmínky pro sportování? Zlepšují se?
Obecně co se týká České republiky, tak se určitě zlepšují. Trošičku je problém v atletice, protože ta se nedělá jen v létě, ale trénuje se a závodí i v zimě. A třeba my v Brně nemáme atletickou halu, takže máme velký handicap. Pytlíkujeme to různě po tělocvičnách.