Sportovní psycholog Šafář: I v blbé době můžete získat něco, co už vám nikdo nevezme
Směřujete k určitému cíli, a je úplně jedno, jakou má podobu – může to být mistrovství světa i olympiáda a stejně tak okresní přebor nebo „jen“ touha udržet se v kondici. I když se zraníte, rámcově tušíte, kdy se ke sportování vrátíte. Prostě víte, co vás čeká. Spolu s pandemií koronaviru však vyplula na povrch nejistota. „Nejvíce stresujícím a demotivujícím prvkem je neurčitost, nejistota. Bude mistrovství? Nebude? Posunou ho? Na kdy? Zruší ho? Proto je velmi důležité definovat a klást důraz na jiný typ cíle,“ říká Michal Šafář, předseda Asociace psychologů sportu.
Na který?
Na osobní posun, zlepšení, rozvoj konkrétní dovednosti. Na něco, co je pro můj výkon důležité, ale současně to mám pod kontrolou, mohu to ovlivnit. Navíc se mi to bude hodit bez ohledu na to, kdy proběhne ta vysněná odložená soutěž. Pokud se takovým směrem podaří posunout definování cílů, může z toho mít sportovec benefit, který přesahuje současnou krizi i jeho sportovní kariéru. Úprava, přenastavení, přeformátování cílů je jeden ze základních aspektů.
Jak těžké je ale motivovat svěřence na dálku?
Ve spoustě ohledů je to podobné jako za normálních okolností - máte svěřence, které příliš motivovat nepotřebujete, či je dokonce občas potřebujete brzdit. A pak svěřence, se kterými na každém tréninku vyčerpáte celý svůj rejstřík motivačních metod a nakonec i sami sebe.
Propojení s vlastním tělem
Pandemie může tyto vlastnosti umocnit, že?
V každé mimořádné situaci (pandemii nevyjímaje), se zesíleně promítnou jevy, které za běžných okolností pomíjíme, či rutinně zvládáme - tady je to těch cca 10 - 20% motivačně problémových svěřenců, kteří nás stojí většinu úsilí a energie. Může se ale taky stát, že u některých z nich dojde v této situaci k záblesku, osvícení a probudí v sobě netušené motivační síly. A pak samozřejmě budou i tací, které to definitivně zlomí.
Mohou pomoci rituály?
Rituály redukují úzkost a nejistotu. Optimální je, když se nejedná o úplně samoúčelné věci typu „jedna ponožka růžová, druhá tyrkysová a před startem prohodit“ (byť i ponožková magie se může stát vítězným kouzlem), ale účelně se propojí s efektivní rutinou - než si přezuju tretry, tak se sedmkrát zhluboka nadechnu a vydechnu nosem, během strečinku si sedmkrát opakuji svou mantru „nervozita je součást výkonu, jsem dobře připravený a zvládnu to“. Pravidelnost, propojení s vlastním tělem, začlenění postupů, které se mi u minulých výkonů osvědčily, je dobrá cesta k překonávání překážek a posouvání limitů.
Je role trenéra v takovém období klíčová, nebo víc záleží na mentálním nastavení sportovce?
Hodně záleží na tom, jak to měli spolu nastavené předtím. Je dobře, pokud může být trenér v tomto období sportovci k dispozici - působit jako opora a možná se více ptát, co svěřenec potřebuje. Současně je to příležitost k posílení odpovědnosti, samostatnosti a vnitřní motivace na straně sportovce.
Máte nějakou radu, jak překonávat období, která nám nehrají úplně do karet? Jak se co nejefektivněji dostat z krizí?
Je normální v této situaci nevědět, bát se, pochybovat, nezvládat, necítit se dobře, mít chuť se na všechno vykašlat. Není potřeba se se vším tím prát, bojovat, rychle to překonat. Je žádoucí dát si čas a tyto pocity si připustit, přijmout a přiznat. Pokud se vám to podaří, dalším krokem může být nalezení něčeho konkrétního (byť třeba velmi malého), co můžete bez ohledu na komplikovanou situaci udělat, co máte pod kontrolou, co vám je ku prospěchu. Od toho se potom můžete odrazit k dalšímu malému kroku, a tak postupně máte šanci v této blbé situaci získat něco pro sebe, něco, co už vám nikdo nevezme.
