Turbulentní rok šéftrenéra českých atletů: Ideální kouč by měl zůstat zvídavý

To, že jeho jeho první rok v pozici šéftrenéra českých atletů bude divoký, očekával. Události v Česku i ve světě však nabraly nečekané turbulence. „Sezona byla naplánovaná. Měl to být rok, ze kterého jsem se chtěl všechno naučit, i když mě Tomáš Dvořák upozorňoval, že nastoupit do funkce v roce, kdy je olympiáda, je kalup,“ usmívá se Jan Netscher. „Pak se ale začaly akce kvůli koronaviru postupně rušit a mé plány se rozpadly na atomy. Opravdu si ten první rok užívám se vším všudy.“

Zase jste se ale naučil něco jiného, ne?
Ano, to určitě. Nechtěl jsem nic podcenit, třeba že se pro naše atlety naskytne příležitost připravovat se kvalitně na olympiádu nebo na jiné akce. Hned jsem hledal alternativní řešení přípravy a v okamžiku, kdy jsem ho našel, znovu se vše zhroutilo. Tohle se mi stalo několikrát. Bohužel to, co jsem měl nachystané na první rok, budu odkládat na druhý. Kvůli přeloženým akcím ale následující proběhne sezona ve vysokém tempu.

V halové sezoně vás čeká mistrovství světa i Evropy, že?

Je to tak, navíc evropský šampionát startuje novým projektem DNA – jde o zhruba dvouhodinový blok závodů pro mladé atlety. Čtrnáct dní na to je na programu mistrovství světa v Číně, asi 500 kilometrů od Wuchanu, kde to všechno s koronavirem začalo.

Obavy z Číny?

Nemají atleti obavy cestovat do Číny?
Myslím, že ne. Spíš se bojí, že se zase všechny akce zruší. Motivací je pro ně soutěžení, je to jejich každodenní chleba. Reprezentanti se těší, že svou formu prodají na velkých závodech. A když nejsou? K tomu nám pozastavili možnost nominovat se na olympiádu do 1. prosince. Sportovci si říkají: tak proč máme závodit? Chceme závodit, abychom se dostali na olympiádu. I kdybychom teď splnili limity, nepočítá se nám to.

Je něco, co vás na práci šéftrenéra překvapilo?

O jak velkou agendu se jedná - od spolupráce se soutěžním oddělením, komunikace se světovou a evropskou atletikou, veškerá organizace a rušení reprezentačních akcí, zdravotní zabezpečení reprezentace, organizace soustředění a péče o reprezentanty, kterých je také dost. Chvilku trvá, než si vytvoříte komunikační kanály, aby se informace ode mě nebo trenérské rady dostaly v té samé podobě k někomu dalšímu a nikdo nebyl z komunikace vynechaný.

To je jeden z vašich cílů?

Ano, přesně tak. Občas podáte informaci určité skupině lidí a za týden zjistíte, že to, co z ní zůstalo, vůbec nedává smysl. Dozvíte se věci, které jste vůbec neřekli. Komunikace je v atletickém prostředí trošku problém.

Tomáš Dvořák odcházel unavený a vyčerpaný. Vy se toho neděsíte?

Zatím si myslím, že jsem dost odolný na to, abych se tím nechal utahat. (smích) Nicméně jsem za ten rok dostal několik lekcí. Proto se snažím o některé systémové změny - co a jak projednávat. Přitáhl jsem ke spolupráci nové mladé lidi a i oni se společně se mnou učí, jak některé věci udělat líp, bohužel třeba na potřetí, napočtvrté.

Trenérský cit

Pracoval jste coby kondiční kouč u fotbalistů. Dá se něco z fotbalu přenést do atletiky?

Rozhodně třeba věci, které se týkají spolupráce. V každém fotbalovém týmu spolupracuje kolem 30 lidí. U atletiky je to omezenější, každý trenér má na reprezentační úrovni, dva tři, jednoho či osm svěřenců a to je jeho bublina, ve které funguje. V okamžiku, kdy mu do té bubliny přijde nějaká informace, mají někteří pocit, že je chce někdo řídit, nebo jim do toho kecat.

Co po nich tedy chcete?

Svět pokročil, využívá nejrůznější technologie. My tolik ne, fungujeme tu spíš podle trenérského citu. Bez něj se určitě dobrý trenér neobejde, ale nemyslím si, že by všichni trenéři v přípravě využívali všechny možnosti, které jim můžeme nabídnout. Otázkou je, jestli je to z pohodlnosti, nebo jsou na ně technologie moc složité. Závodníci ale tenhle servis očekávají. Chci to popostrkávat dopředu.

V konkrétním případě to znamená co?

Nemůžeme s jedním závodníkem poslat biochemickou laboratoř nebo fyzioterapeuta. Jednak to stojí hodně peněz a navíc nemáme tolik lidí, které bychom takhle vyslali. Když se ale například domluví běžecká sekce na společném soustředění, můžeme jim takový servis zprostředkovat. Je zapotřebí, aby se dohodli a alespoň částečně se sdružovali. Už nějaké vlaštovky máme.

Jaký by měl být podle vás ideální trenér?

Neměla by se z něj vytratit taková ta trenérská zvídavost. Je to nutné k tomu, aby mohl ke každému závodníkovi přistupovat jako k individualitě.

Jeden tréninkový mustr pro všechny svěřence = zabiják?

Ano, To si myslím, že platí.

Spolupráce v první řadě

Platí tedy to ono známé, že na jednoho excelentního sportovce padnou třeba dva další?

Třeba jich odpadne i pět, i tak to může být. Proto by mládežničtí trenéři měli svěřence předávat včetně tréninkového deníku. Ten, který si je přebírá, by se zase do něj měl podívat a zůstat zvídavý.

Je tam ta ochota?

Myslím si, že kontinuita byla přerušena. (smích) Pak se dozvím: Já už to takhle dělám patnáct let a mně to takhle funguje. Moje otázka je: Na kolika lidech to funguje? Na jednom, na dvou může, ale na dalších pěti nemusí. Máme možnosti, jak si ověřit, proč na jednom něco funguje a na druhém ne. V tom bych viděl vzdělávání starších trenérů + využívání nových technologií. A aby starší trenéři uměli předat ten svůj cit mladým trenérům, způsob předávání zkušeností nám taky moc nefunguje.

A ti mladší trenéři?

Ti technologie používají, ale zase nemají takové znalosti a zkušenosti. Někteří by zas furt něco měřili, ale přitom jim uniká smysl tréninku. Je potřeba, aby se tyhle věci protly v rozumném měřítku.

Co by mohlo být takové vaše „poselství“, které byste chtěl šířit v atletickém prostředí?

Opravdu si myslím, že by stačilo, kdyby líp spolupracovali mezi sebou navzájem - rezorty, závodníci i trenéři.