​Šerm jako životní styl aneb Proč král fair play Beran opečovává rodinnou atmosféru

Šerm má jako životní styl. Kordista Jiří Beran ho zdědil po svém otci a společně jsou příkladem toho, jak skvěle může fungovat sportovní rodina.

Zdroj: Archiv Jiří Beran

Jiřího Berana přivedl k šermu otec, bývalý reprezentant, reprezentační trenér a hlavně zakladatel centra sportovního šermu SC Praha. Šlo o jasně nalajnovanou budoucnost? „Táta mě nikdy do ničeho nenutil, ani za mě nedělal žádná rozhodnutí. O všem jsem si rozhodoval sám,“ zní základní pravidlo výjimečného rodinného partnerství, které kordistu dostalo až na olympiádu v Riu de Janeiro.

Kdy jste vlastně začal šerm vnímat?

Když jsem se narodil, byl táta v reprezentaci a sotva jsem začal dělat první krůčky, bral mě s sebou na turnaje. Motal jsem se tam a zkoušel jeho kordy. Atmosféra mě pohltila, chtěl jsem si to jednou zkusit. Ale protože se s šermem začínalo až v pozdějším věku, hrál jsem fotbal, plaval a docela dlouho jsem hrál softball. Doma jsme se navíc věnovali turistice. Když táta nebyl někde na turnaji, byli jsme s našima někde na horách. Až když s aktivním šermem skončil, otevřela se možnost, že bych si to mohl zkusit pod jeho vedením.

Vyhovovala vám taková spolupráce?

Já k ní nebyl tlačený. Se ségrou jsme byli vychovaní k vlastním rozhodnutím. A to mi pomohlo i ve vztahu s tátou, protože jsem věděl, že to chci dělat. Že to nechce někdo jiný místo mě. Na prvních turnajích jsem vymetal poslední místa, ale bavilo mě to a hrozně moc jsem se chtěl zlepšovat a jít dál.

Nikdy jste neměli zásadní krizi?

Je spousta sportovních rodin, kde to neklapalo. My ale opravdu za celou dobu problém neměli. Když jsem ještě bydlel u našich, snídali jsme a bavili se o šermu. Přišel jsem ze školy a bavili jsme se o šermu. Na tréninku byl šerm a u večeře jsme se zase bavili o šermu. Měl jsem obrovskou podporu a tohle je ve sportu nedoceněné, protože klidně šedesát procent výkonu může dělat právě psychika. S tátou fungujeme, je tam vzájemná chemie. Když se daří, užíváme si úspěchů společně.

Platí, že k šermu obecně patří rodinná atmosféra? Co třeba ve vašem klubu?

Je tady rodinná atmosféra. Třeba hlavní trenér Martin Čapek, který vede děti, je můj kamarád z reprezentace. Společně trávíme víc času než s manželkami. Tréninky, soustředění... Žádná ponorka, pořád je to pro nás zábava. A ta pohoda se přelévá na děti v klubu, z nich na rodiče a zase zpátky na nás. Je to takový pozitivní kruh. Rodiče jezdí s dětmi na turnaje, baví je to. Někteří si dokonce chtějí dělat rozhodcovské zkoušky, aby byli užiteční na závodech.

Na kolik procent je vaše kariéra vaše zásluha a na kolik vašeho otce?

Nevím na kolik procent... Ale líbí se mi třeba padesát na padesát. Bez jeho podpory, bez podpory mámy, bez podpory celé rodiny bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Mrzí mě, když vidím, jak rodiče cpou své děti někam s tím, že to musejí dělat. Tohle jsem doma nikdy neměl, rozhodnutí bylo jen na mně.

Jaká je tedy správná cesta ke sportu?

Vybrat si takový sport, který člověka baví. A vyzkoušet si sportů klidně víc. Musí tam být také fajn lidi. Pak už je to jen na tom člověku. Moje cesta byla, že jsem si dával menší cíle. Když mi bylo osm, opravdu jsem neuvažoval o olympiádě. Když jsem začínal a prohrával na turnajích, řekl jsem si, že příště chci být v šestnáctce. Potom v osmičce. Potom zamakám na medaili. A pak na medaili na mistrovství republiky. Všechny tyhle cíle jsem si splnil, to jsou desítky malých osobních cílů, jsem proto maximálně spokojený.

Softball, šerm... Vyhovuje vám více kolektivní, nebo individuální pojetí sportu?

Zjistil jsem, že týmový sport mě baví na rekreační úrovni vyloženě pro zábavu, ale v rámci vrcholového sportu a chuti něco dokázat jsem nastavený pro ten individuální. Tam vás nikdo jiný nepotopí, všechno si člověk nese sám.

Co je vaším životním úspěchem?

Že jsem stále u šermu a baví mě to. Vzbudím se, jdu v sedm ráno na trénink a těším se. To je asi to vůbec největší vítězství. Dávám si další a další cíle na příští turnaj, do příští sezony. A pak samozřejmě olympiáda. Ta mi utíkala osm let. Do Pekingu jsem byl náhradník a byl jsem moc zklamaný, když to nevyšlo. Před Londýnem jsem měl špatnou sezonu a před Riem jsem si utrhnul meniskus a už to považoval za ztracené. Ale nevzdával jsem se! Když člověk maká a má podporu lidí kolem sebe, jsou možné i zázraky.

Partner Partner

Sport v okolí, společný projekt Sazky a Českého olympijského výboru, pomáhá veřejnosti najít co nejsnazší cestu ke sportu.

Kalendář sportovních akcí a největší veřejná databáze sportovních klubů doplněná o užitečné a zajímavé informace, a to vše na jednom místě.

Partner Partner Partner Partner Partner