Příběh Tima Duncana: Když z vás hurikán udělá jednoho z nejlepších basketbalistů všech dob
Měl talent, měl sen, měl ambice. Jeho dlouhé končetiny a vytrvalost mu předurčovaly slibnou plaveckou kariéru a Tim Duncan netoužil po ničem jiném, než jednoho dne stanout na stupni vítězů jako olympijský šampion. Sedmnácté září 1989 ale Duncanovi zkřížilo plány a z plavce se stal basketbalista, jeden z nejlepších všech dob.
Píše se 25. červen 1997. Hala ve východoamerickém městě Charlottě praská ve švech. Nese se jí vzrušené štěbetání a všechny ty zvědavé tváře přítomných osvětlují výkonné reflektory. Každou chvílí se to dozví. Kamera americké TNT sklouzává na moderátora uprostřed pódia, který jedinou větou promění publikum v jásající útvar, kde lidé povykují a tleskají vestoje.
„Jako svou první volbu si San Antonio Spurs v draftu NBA vybírají...“
Pauza. Chvíle ticha.
„...Tima Duncana z Wake Forest!“
Sympatický dlouhán v béžovém obleku na své tváři vyčaruje cosi jako úsměv a zvedá se, aby si rukama potřásl se všemi okolo. Za malou chvíli si rovněž nasazuje kšiltovku s logem basketbalového klubu San Antonio Spurs, se kterým v následujících letech získá hned pět pohárů Larryho O'Briena.
Ano, příběh Tima Duncana ukazuje, že nemusíte se sportem začít jako malé děti, a stejně se dočkáte velkých úspěchů.
Díky, Hugo!
Všechno to přitom mělo být docela jinak. Malý Timothy Theodore Duncan, nejmladší ze třech dětí rodičů Williama a Ione a zároveň jejich jediný chlapec, se úplně nejdříve shlédl v plavání. A našlápnuto měl slušně. Už ve třinácti letech váĺcoval na kraulařských tratích většinu svých vrstevníků a svoje myšlenky směřoval k olympijským hrám v Barceloně v roce 1992.
Jeho vzorem a hnacím motorem mu byla sestra Tricia, rovněž talentovaná plavkyně, která v té době svou olympijskou premiéru měla již za sebou. V plaveckém snu podporovala mladého Tima také matka, která nevynechala jediný z jeho závodů a jeho snažení jako divačka na tribuně často velmi prožívala.
Jenže člověk míní a Bůh mění. Bylo to 17. září roku 1989, kdy se přes ostrov St. Croix v Karibském moři, kde Duncanova rodina žije, přežene hurikán Hugo, a zničí téměř vše, co mu stojí v cestě. Ničivé síle hurikánu na(ne)štěstí podlehne i ostrovní bazén, kde ambiciózní Tim dře do úmoru s vidinou jediného cíle: aby se z něj jednoho dne stal olympijský šampion. Mladý Duncan je tak spolu s plaveckým týmem nucen trénovat v moři - azurovém, teplém, bohužel však také plném žraloků, ze kterých má Tim panický strach. Tréninky i přes nevoli své matky proto začne vynechávat, později skončí úplně. Tenkrát by možná hurikán, který Duncana o jeho sen pomohl připravit, proklel. O pár let později si ale jeden z nejlepších basketbalistů světa s osudem podává ruku a děkuje mu: „Jsem moc vděčný za to, kde jsem dnes. Nebýt Huga, možná bych stále plaval.“
Plavky ale Duncan na hřebík definitivně pověsí až se smrtí své matky, která umírá den před jeho čtrnáctými narozeninami, a pomalu ale jistě se začíná věnovat basketbalu, ke kterému jej přivede jeho švagr. „Tehdy jsem byl přesvědčen, že až skončí basketbalová sezóna, vrátím se opět k plavání. Basketbalová sezóna pak už ale nikdy neskončila,“ vzpomínal později Duncan na těžké období po úmrtí matky, kdy mu právě basketbal poskytoval rozptýlení a útěchu. Pak se ale stal jeho vášní. Vášní na na celý život, která ho 25. června 1997 dovedla až do přeplněné haly v městečku Charlotte, ve východoamerickém státě Severní Karolína, kde si tenhle malý velký basketbalový zázrak vybral jako svého křídelníka právě tým San Antonio Spurs.
A co jeho olympijský sen? I ten se Duncanovi nakonec splní. Ačkoliv nikdy není šampion, v roce 2004 se mu na krku houpe bronz z olympijských her. Přitom nebýt Huga... Kdo ví, jak by to vlastně všechno bylo.
