​Tomáš Rolinek: Děti mají být šťastné

​Ze světových šampionátů má kompletní sbírku medailí, to samé platí o domácí extralize. Sedmatřicetiletý Tomáš Rolinek však v posledních letech přibírá novou roli – je nejenom hráčem, ale i hokejovým otcem.

Zdroj: HC Dynamo Pardubice

Rodák ze Žďáru nad Sázavou spojil svou kariéru především s Pardubicemi, ve kterých vstoupil do hokejového světa, a ve kterých také svou kariéru ukončí. Jako takový se objevil i na zimní Olympiádě dětí a mládeže, když se stal vlajkonošem výpravy Pardubického kraje. K dětskému sportu má totiž hodně blízko, má dvě dcery a syna Tomáše, který se už během rodinného pobytu v Magnitogorsku shlédl také v hokeji. Bylo to v roce 2010 a Tomáš Rolinek starší čekal, až jeho tehdy dvouletý syn vyroste a zpevní se mu klouby a kosti. „Já začínal až v šesti letech,“ brzdil tehdy syna.

Jaký jste hokejový rodič?

Hodně náročný. Ale to je dané tím, že vím, co hokej obnáší. Proto jsem na syna náročný a máloco mu odpustím. Manželka se pak na mě zlobí, že jsem na něj příliš kritický. (směje se)

Svůj přístup jste podědil?

Táta se mi hodně věnoval a musím uznat, že pro mě dělal jen to nejlepší. Snad dělám to samé.

Nemáte strach, že právě tou náročností můžete synovi hokej znechutit?

Já sice říkám, že jsem náročný, ale zároveň uznávám, že naprostý základ je ten, že syna musí hokej bavit. Musí z něj mít potěšení. Žena sice opravdu tvrdí, že jsem na něj zbytečně tvrdý, že bych ho měl víc chválit, ale nemyslím, že je to tak. (úsměv) Malému je deset let, v tomhle věku je důležitá jen ta radost ze sportu, v tomhle věku se ještě o ničem nerozhoduje. A když spolu bojujeme, tak jenom z toho důvodu, že chci, aby na sobě poctivě pracoval.

Dokážete porovnat, v čem se synova generace liší od té vaší?

Je to hodně jiné. Dnes se děti v rámci sportu brzy specializují, my byli všestranní. Byli jsme takové ty „děti sídliště“, tohle dnes neznají, neblbnou venku v partě, chybí jim pak přirozený pohyb. Proto se svoje děti snažím vést právě k té všestrannosti.

Jak by tedy měli postupovat rodiče malých sportovců?

Problém vidím právě v tom, že je nevedou k všestrannosti. Ano, naučí děti bruslit, ale už je nenechají hrát fotbal nebo dělat gymnastiku. Je to dané tím, že rodiče jsou dnes rádi, že děti vůbec nějaký sport dělají.

Patříte mezi ambiciozní otce, kteří počítají synovy minuty na ledě a chtějí výsledky? Nebo je vám bližší filozofie, že hokej je v téhle věkové kategorii zábava pro všechny?

Na tohle existují dvě odpovědi. Vedení každého klubu chce výsledky a jako rodič jednoho z těch nejlepších chcete vidět hrát své dítě na úkor těch méně šikovných. Jako rodič těch ne nejlepších zase chcete, aby i vaše dítě mělo stejné vytížení. Neznám správný recept, co je dobře. Výchova hokejisty je velmi složité téma, neznám na něj odpověď.

Proč jste se jako malý rozhodl právě pro hokej?

Táta mě přivedl jak k hokeji, tak k fotbalu a já se během několika prvních tréninků rozhodl pro hokej. Bylo mi šest let a vlastně ani nevím, čím si mě hokej tak získal. Fotbal mám totiž rád a rád si ho zahraji. Syn to má přesně po mně.

A proč hrát hokej?

Děti se naučí disciplíně, řádu. Budou si vážit jeden druhého. Nikdo nemůže na základě individuálních výkonů sedět na hrušce, kolektiv by ho semlel. To všechno je velmi cenné pro život.

Platí, že hokej není pro hodné kluky?

Myslím, že neplatí. Není to jen o sígrech a průšvihářích. I na vrcholové úrovni jsem poznal hodné kluky.

Dovedete si představit situaci, že vám syn oznámí, že chce s hokejem skončit?

Mrzelo by mě to, ne že ne. Ale pokud bude šťastný u botaniky, ať dělá botaniku. Nikdy bych ho nenutil do něčeho, z čeho by neměl radost. Až bude starší, sám se rozhodne. A to je vlastně i vzkaz pro všechny rodiče, základem je, aby děti byly šťastné. V tom je musíme podporovat.